V osm hodin po snídani jsme zabalili a rozloučili se v kempu. Navigace v autě nakonec vyřešila naše dilema ohledně další cesty, takže jsme se vydali směrem na kosovskou Prištinu. Příliš jsme nevěděli, co čekat od srbsko-kosovských hranic a celkově od průjezdu touto zemí, o které stále panuje přesvědčení, že jsou tu nepokoje na denním pořádku. Překročení hranice ovšem proběhlo bez problémů, pouze jsme si museli zakoupit pojištění auta za 15 € na 15 dní.

Zpočátku silnice v Kosovu obklopovala nížina s nedostavěnými domy a políčky s kukuřicí, paprikami či dýněmi. Kosovské silnice a dálnice byly ve vynikajícím stavu, zcela předčily naše očekávání. Čím blíže k albánským hranicím jsme byli, tím více se okolí vlnilo, až se nakonec hory začaly vypínat do výšky přes 2000 m.n.m. Z Kosova do Albánie jsme se dostali opět hladce.

Z dálnice jsme sjeli až v městě Kukes, posledním větším městě naší dnešní etapy. Vybrali jsme v bankomatu zásobu leků na příštích pár dní a vydali se do hor. Jakmile jsme opustili údolí města Kukes, silnice se začala zužovat a klikatit. Výhledy na okolní vršky byly však k nezaplacení. Asi 3 km od cílové vesnice Radomirë jsme z už tak úzké silnice museli odbočit na nezpevněnou cestu, která nás dovedla až do výchozího místa zítřejší túry v pohoří Korabi.

Když už se nám zdálo, ze silnice dál nevede, rozhodli jsme se zeptat místních na možnost ubytování. Poslali nás ještě o kus dále, kde se k našemu překvapeni nacházely dva hotely. Hotel Radomirë má plno, jdeme se tedy ubytovat do hotelu Korabi. Za noc tu chtějí 10 € na osobu, za to máme postel, ručníky, wi-fi a sprchu s tureckým záchodem v jednom. Také najíst nám tu dali. K večeři máme vařené jehněčí, salát, chléb, ovčí sýry a tiranské pivo. Potkáváme tu skupinu Poláků, kteří druhý den také míří na nejvyšší vrchol Albánie, dělí se s námi o zkušenosti s výstupem.

Předpověď říká, ze zítra bude pršet, ale nebudeme klesat na mysli a necháme se překvapit …