Ráno jsme se probudili do slunného dne, nebe bez mráčku slibovalo pěkný pařák. Ještě že máme v autě klimatizaci, dnes nás čeká dlouhý přesun. S příjemným rodinným kempem Pa Emer jsme se rozloučili, zaplatili 34 € za dvě noci a vyrazili směrem na Berat, historické město chráněné UNESCO. Aspoň jsme si mysleli, že tím směrem vyrazíme.

Jak už jsme psali, žádné mapy, co máme s sebou k dispozici, nepopisují skutečný stav silnic v Albánii. Ukázalo se, že z běžné státní silnice dokázali Albánci vytvořit dálnici pouhým přidáním svodidel doprostřed vozovky a umístěním cedulí s omezením rychlosti 90 km/h, což je tady opravdu fičák. Nikdo ovšem už nedomyslel, ze se tím přerušily všechny dosud existující spojnice vesnic, nadchody pro pěší neexistují, proto domorodci hojně přelézají svodidla nebo se se svými povozy taženými osly či koňmi ocitají u krajnice v protisměru. Na okraji dálnice se prodávají melouny a další zboží. Také tu nezřídka narazíte na dálniční kruháč. Najít nájezd či sjezd je nadlidský úkol. První hodinu jízdy tedy kroužíme v okruhu asi 10 km v marné snaze najet na dálnici ve správném směru.

Jakmile se zadaří, cesta už ubíhá rychle a je dobře značená, výjimečně téměř bez výmolů. Berat, město tisíců očí, je velkou turistickou atrakcí. Historické centrum tvoří charakteristické domy s břidlicovými střechami obklopující kopec, na kterém stojí pevnost Kala. Tady nacházíme naši první albánskou kešku, hurá. 🙂 Po procházce městem, prohlídce pevnosti, lehkém obědě a ledové kávě se vydáváme opět k moři.

Cestou si chceme prohlédnout ještě řecké vykopávky Apollonia. Je to trochu zajížďka, ale prý to stojí za to. Chtějí po nás vstupné 400 lek/os. (cca 80 Kč), což je zatím zaručeně nejdražší vstupné, které jsme potkali. Široko daleko nejsou žádné pořádné vykopávky znát, nejsme si jistí, zda něco vůbec uvidíme, proto zůstáváme za branou a radši lovíme druhou kešku.

Další jízda je opět trochu dramatická, navigace nás vede polňačkou, která se stále zužuje, výmolů a kamenů přibývá, párkrát se vracíme a zkoušíme jinou cestu, zda nebude lepší. Nakonec námi vybranou trasu přerušuje dálnice ve výstavbě, tj. teprve ve stadiu štěrkové cesty, ale evidentně již sloužící svému účelu. Takto jedeme asi 3 km a jsme zvědaví, zda se dokážeme napojit na již funkční dálnici, či zda skoncíme za svodidly nebo betonovou bariérou. Vše dobře dopadá.

Čeká nás už jen pohodová cesta do Vlorë, přímořského města albánské riviéry. Kousek za městem si vybíráme k dnešnímu noclehu hotel. Žádný luxus, ale nám to stačí. Za 2600 lek nám tu ovšem servírují luxusní večeři – pečené a a rožněné jehněčí, hranolky, salát, opečený chléb, červené víno a dezert neurčitého složení. To vše za doprovodu západu slunce nad vlorskou zátokou.