V den čtrnáctý nás probudily kravské zvonce, kejhání hus a kachen…obyvatelé Farmy Sotira nás upozornili na blížící se ráno;-) Na snídani jsme proto byli první. Teplý chléb, fíková marmeláda, kozí sýr, domácí máslo, volská oka a káva… to vše v ceně ubytování za 2000 lekë (15 €). No nekupte to. 😉

Jelikož jsme opět v horách, ochladilo se nám na krásných 16 stupňů, jdeme se proto zahřát pohybem. Hned za farmou měl vést asi 7 km okruh mezi dvěma kopci. No, tuhle trasu jsme nenašli, zato jsme si našli jinou cestu vedoucí do vesnice Gërmenj. Vesnice je možná silné slovo, nacházelo se tam asi pět stavení. 🙂 Vystoupali jsme skoro 400 výškových metrů na 5 km, rozhlédli se po okolních kopečcích (vidět bylo až do Řecka) a pustili se stejnou cestou zpět.

Po cestě jsme se rozhodli zajít do této Bohem zapomenuté osady a nabídli cigaretu staršímu domorodci (Petro, jak se nám později představil), který skládal dříví z osla. Přijal, a tak jsme měli možnost trošku s ním promluvit. Nejdříve rukama nohama a pak si přece jen vzpomněl na pár ruských slovíček. 🙂 Do naší lahve nám natočil ujë të freskët (čerstvou horskou vodu), nechal se společně vyfotit a pak jsme se rozloučili.

Po 11 km jsme se blížili k našemu stanu a vzpomněli si, že jsme si ještě nevyzvedli kešku (geocaching hra), která byla umístěna v železobetonovém bunkru, kterých je v Albánii na 700.000! Nalezeno. 🙂

Po odpočinku nám vyhládlo, a tak jsme využili nabídky čerstvých pstruhů, které tu chovají a připravují ve zdejší venkovní kamenné peci. Skvělá záležitost.

Zítra se vydáme do města Korçë zvané albánská Paříž a stan opět rozložíme až u Ohridského jezera – město Pogradec, naše poslední albánská destinace.