Ráno jsme se probudili do chladna…10 stupňů, tak jsme se rozhýbali balením. Stan jsme nechali ještě schnout a šli se ohřát na snídani.

Cesta do Korçë byla stejně klikatá jako ty předchozí, takže jedete průměrnou rychlostí 25 km/h a jste rádi. Trošku pršelo a foukal vítr, no nic moc, ale frčíme dál. Město Korçë leží v 900 m. n.m. a nad ním je vrchol s křížem a kaplí a to o 450 metrů výše! Stoupání to bylo hodně příkré….jak pro Zbyňka. 😉

Město jako takové bylo hodně evropské, spousta kaváren a barů, pekáren a fast foodů….pro nás nic moc zajímavého. Prošli jsme se, něco místního pojedli, nafotili a už byli na silnici vedoucí na Pogradec.

Po obou stranách komunikace postávali místní prodejci – zemědělci, nabízející své přebytky. U jednoho jsme zastavili s přáním koupit sušené feferonky, ale chtěl z nás mít asi více. 🙂 Poslal nás do stodoly, kde měl další požitky. Dal nám ochutnat skvělý med a nějakou marmeládu, výborné, ale pak si řekl za sklenici medu (cca 1 kg) rovných 1500 lekë (300 Kč)! To jsme mu nechtěli dát, tak nás normálně vyhodil z obchodu, ani ty papričky nám už prodat nechtěl. 🙂

To už jsme se blížili do města Pogradec a vybírali kemp. Ovšem se zatáhlo a začalo pršet, přidal se vítr a teplota klesla na 11 stupňů, bylo rozhodnuto, budeme hledat jiné ubytování. Hned na hlavní ulici jsme našli guesthouse Berberi, cena dobrá, zůstaneme 2 noci.

To už na nás šel hlad, rozhodli jsme se pro místní lahůdku – pstruh Koran a rozhodně jsme neprohloupili. Vynikající chuť a výborné narůžovělé masíčko, upravené na grilu, bylo delikátní!