Do Manily přijíždíme v šest ráno pěkně naklepaní a vymrzlí. Noční pekelnou jízdu přes půl ostrova Luzon jsme si „užili“ doslova z první řady. 🙂 Na Filipínách sedět hned za řidičem a vidět, do čeho se autobus řítí, prostě nechceš. 🤪 To, co jsme si podle mapy mysleli, že je dálnice vedoucí do hlavního města Filipín (kde už jinde by dálnice měla vést, že), byla jednoproudá silnice plná výmolů, kde se po celou noc motaly tříkolky, motorky, cyklisti, pomalé jeepney, chodci, prodejci, zvířata … Více času jsme strávili v protisměru než ve vlastním pruhu. Tady pruhy beztak nikdo neřeší. Řidičův styl jízdy brzda-plný plyn rozhodně nevěstil poklidný spánek v luxusním autobusu, na který jsme se těšili. 😀

V cíli jsme přejeli zastávku, takže jsme dojeli do úplně jiné čtvrti,než jsme chtěli, to už je taková naše klasika. 🙂 No nic, nějak se s tím popereme. Po zkušenosti s manilským taxikářem před třemi týdny zkoušíme Uber a funguje to výborně. Jen ranní špička je vydatná a cestujeme další aspoň hodinu na ubytování. Do dvanácti se nehneme z postele, musíme se na to velké město trochu vzpamatovat. 🙂

Manila je nechvalně známá svojí kriminalitou a dalšími neřestmi, ale my to naštěstí nepoznali. Lidi byli milí jako všude na Filipínách, jen pár žebráků jsme museli odehnat. Za památkami jsme se moc nehnali, na pohodu jsme si prošli největší městský park a přilehlé okolí, objevili krásný obchod s řemeslnými výrobky, dobře se najedli a napili, utratili poslední zbytky pesos a vyrazili zpět na ubytování, kde jsme si dali poslední filipínské pivo na rozloučenou a pobalili, abychom ve 4 ráno byli připraveni k odvozu na letiště.