Probudili jsme se do bouřky, ačkoli předpověď hlásila přes 30 stupňů a nebe bez mráčku. Neodradilo nás to od původního plánu vydat se za památkou UNESCO – živoucím skanzenem etnika Palóců. Vesnička je usazená do mírně zvlněné vinařské krajiny a dalo by se tu strávit na výletech mnohem víc času.
Přestože cestou na nás už pražilo sluníčko, nad Hollókö zase visel šedý mrak. Ale rozmary počasí k horám zkrátka patří. ANO, i Maďarsko má hory! Nevzdali jsme to a za doznívající bouřky se vypravili do historického centra vesnice. Míjeli jsme jedno krásné venkovské stavení za druhým, ozdobené různými smaltovanými a keramickými předměty a zemědělskými nástroji a všechny měly udržované zahrádky plné barevných květin.
Skanzenů jsem viděla už poměrně dost, ale tenhle je dovedený k naprosté dokonalosti. Asi proto, že tu lidé stále bydlí a každý si tady svůj majetek hýčká. Obchůdky nabízejí vkusné “suvenýry” a vlastně by byl hřích něco tady nekoupit, takže jsme se zásobili ručně dělanou keramikou a vínem.
Museli jsme navštívit i místní restauraci, která kromě skvělého venkovského interiéru nabízela hlavně luxusní domácí stravu. Ochutnali jsme palóckou a fazolovou polévku a dušené hovězí se strapačkami. To, že jsme byli na památce UNESCO ani moc nepocítila naše peněženka. To je takový příjemný bonus cestování po Maďarsku. Ceny jsou tu většinou nižší než u nás.
Odpoledne jsme se ještě stihli smočit na příjemném koupališti v Gyöngyös, kde nás dohnala už třetí dnešní bouřka. Nakoupili jsme maďarské dobroty na obložený talíř a jeli plánovat zítřejší program.
Světoběh 