Jak jsme si včera předsevzali, tak jsme i zrealizovali. Vzhledem k ubytování přímo naproti dolině Vrata, která je výchozištěm pro jednu z tras na Triglav, nejvyšší horu Slovinska, jsme se přesně tam ráno vypravili. Dojeli jsme až na nejzazší parkoviště nedaleko chaty Aljažev dom a jako cíl si vytyčili pramen Triglavské Bistrice, který se nachází po 3 kilometrech a 200 výškových metrech nástupní trasy na samotný Triglav.

Ráno nám počasí opravdu přálo, a tak jsme se mohli kochat okolními impozantními skalními masivy v celé jejich kráse. A že bylo co obdivovat. Zdola vypadá severní stěna Triglavu naprosto nepřístupně, když se zvedá skoro kolmo vzhůru o 1800 metrů výše. Ale ani okolní dvoutisícovky nejsou zanedbatelné. Cesta údolím je sevřená ze všech stran parádními skalními velikány.

Adinku cestou zaměstnaly balvany podél cesty, na které mohla šplhat a nekonečné variace na pohádku O Smolíčkovi. 🙂 Aspoň byla legrace. I přesto, že nám cestou pršelo a šli jsme v pláštěnkách. Jen co jsme dosáhli cíle, přihnaly se ještě šedivější nízké mraky, a tak jsme rychle posvačili a vydali jsme se stejnou cestou dolů. Občas zabouřilo, takže nahoře na hřebeni na ferratě bychom tou dobou být určitě nechtěli.

Cesta zpět k chatě uběhla rychleji a tam nás čekala odměna v podobě guláše, špaget a houbové polévky. Výborné a levné to měli. Původně jsme plánovali ještě zastávku u vodopádu Peričnik v polovině doliny, jenže jsme cítili únavu a navíc počasí nebylo nakloněné dalšímu šplhání po kamenech. Budeme si ho tedy muset nechat na příště.

Celý zbytek odpoledne propršel, a tak jsme nakonec byli rádi za apartmán, kde jsme déšť přečkali v pohodlí. Tím jsme se definitivně rozloučili se Slovinskem, kde určitě nejsme naposledy. Teď na chvíli spát a v noci vyrážíme domů. 🥲