První den naší první jihoamerické dovolené začal na Štědrý den ve 22:00. Plni elánu a těšení jsme naskočili do auta a zamířili směr Berlín. Výhoda cestování na Štědrý den spočívá v tom, že jsou silnice vymetené, hraniční kontrola v dobrém rozmaru se santovskou čapkou na hlavě a každý vám přeje Merry Christmas. Poslední zmíněné možná není výhoda, ale je to milé. Katastrofický scénář uvíznutí v chumelenici na dálnici a v koloně na hranicích se tak nepotvrdil.
Co se ale potvrdilo, byla jako vždy útrpná návštěva odbavovací přepážky. Mám pochopení pro jistou míru splínu, který mohla celá posádka tohoto stanoviště cítit vzhledem k tomu, že odbavují dovolenkáře zatímco oni musí trčet o svátcích v práci, ale jestli si můžu něco přát… je to alespoň jeden úsměv a vlídné slovo pro rozespalého turistu pro příště. Přísahám, že z check-inu mám pokaždé osypky týden před odletem.
Dál už cesta byla jen nuda a šeď. Ne, dobře, dělám si legraci. Ale vlastně nás naštěstí nepotkalo nic mimořádného kromě letušky, které se výjimečně dařilo rozhazovat jídlem po cestujících. Letadla letěla na čas, absolvovali jsme dva rychlé a hladké přestupy v Amsterdamu a Atlantě, najíst jsme dostali, spánek jsme doháněli, kdy se dalo. Strávili jsme krásných 17 hodin ve vzduchu a celkem 30 hodin na cestě. Bezpečně nás dopravily aerolinky KLM a Delta.
V Quitu jsme dosedli krátce po deváté večerní až za tmy. Nadmořská výška tohoto druhého nejvýše položeného hlavního města je úctyhodná, kolem 2 800 m. Vyzvedl nás tu sympatický Carlos, který nás dopravil do 38 km vzdáleného ubytování jeho maminky ve čtvrti Mariscal Sucre a my hned padli za vlast.
Světoběh 
Napsat komentář