Za poslední dva dny jsme plní dojmů, ale když to chci hodit “na papír”, slova nějak nestačí. Špatně se vyjadřuje, jak moc je tady příroda nádherná, divoká, drsná a tak odlišná od všeho, co jsme zatím poznali.

Ale vezmeme to popořadě. V Quitu jsme opustili rodinu Yolandy, která tady provozuje super ubytování. Všichni na nás byli strašně milí, starali se o nás jak o vlastní. Po menším martyriu se zapomenutým PINem ke kreditce jsme získali i naši novotou vonící Kiu. Hned jsme se vrhli do víru velkoměsta, abychom jej co nejdřív opustili po tzv. Avenida de los Volcanes. Brousili jsme si zuby na výhledy na zasněženou skoro šestitisícovou sopku Cotopaxi. Kvůli mrakům jsme viděli s velkou představivostí sotva úpatí. Neztráceli jsme tedy čas a ukrajovali kilometry směrem k laguně Quilotoa, což je zatopená sopečná kaldera, která má v průměru 3 km.

Cestu jsme si zpestřili odchýlením se z hlavní trasy doslova do nitra And. Asfalt záhy zmizel, zbyla jen hlína, a cesta se klikatila po strmých svazích až do výšky 4 000 m.n.m. Výhledy byly nepopsatelné. Ač se Andy v těchto polohách jeví nehostinně, žije tu v kopcích spousta rodin, které obhospodařují každý kousek půdy, který tu je k dispozici. Svahy tu mají sklon až 60 stupňů, přesto jsou poseté políčky. Tváře místních horalů jsou dosti zasmušilé, asi tušíme proč. Pro nás nádherná podívaná, pro ně všudypřítomná dřina. Cestou jsme si užili andské safari, viděli jsme bezpočet psů, krav, prasat, ovcí, koz, tu za serpentinou čekal osel, tam zase lama nebo krocan.

Po několikahodinové jízdě jsme se vrátili zpět na hlavní tah Panamericana, po němž jsme dojeli do města Zumbahua. Jediný místní hotel čekal právě na nás. Ve vstupní hale nestál kámen na kameni, sbíječka se tam vyřádila dosyta. To ale nebránilo nás ubytovat ve vymrzlém pokoji s nefunkčním záchodem. Noc byla krušná, kromě zimy nás potrápila i nadmořská výška 3 550 metrů. Kromě Adinky nás všechny stihnul bolehlav a těšili jsme se, až budem moct ráno pokračovat v cestě.