Zase jsme nemohli dospat, takže jsme to v posteli horko těžko doklepali do 6 do rána, rychlostí blesku zabalili věci a v 7 už jsme frčeli směr laguna Quilotoa. Cesta měla trvat půl hodinky, ale kochání cestou ji trochu protáhlo. Oproti slibované předpovědi nepršelo, ba dokonce svítilo sluníčko a na kopcích se válely chomáčky mraků.
Cestu lemoval kaňon řeky Toachi, který tvořil síť hlubokých strmých zářezů do země. Ohromující podívaná. V jednom místě byla za 1¢ zpřístupněná vyhlídka s obligátním srdcem k pořízení romantických fotografií. I bez srdce to tu stálo za to. Udělali jsme haldu fotek a jeli dál. V osm už jsme projížděli branou do Quilotoy. Vstup nás stál 2¢ na osobu. Až k vyhlídkovému bodu se dá dojet autem. V okolí jsou restaurace a kavárny, pár obchůdků, ale v tuto hodinu se to tu teprve probouzí, takže nás nikdo neprudil se suvenýry.
Z pohledu dolů do nazelenalých vod laguny člověku spadne brada. Tak nějak jsme tušili, že půjde o velkolepou podívanou, ale realita předčila očekávání. Počasí nám přálo, světlo hrálo do karet a několik desítek minut jsme jen vstřebali dojmy (a fotili o sto šest). Hodně muziky za dva dolary. Do laguny se dá i sestoupit, ale my rozhodně nebyli v kondici na takový podnik. Radši jsme si šli dát snídani s dodatečným výhledem na lagunu. Nebylo to žádné gastronomické terno, ale hlad jsme zahnali.
V devět hodin ráno jsme měli za sebou vrcholnou podívanou dne a řešili co dál. Na nějaké další výletování u laguny to není, tak si ukrojíme kus dlouhé cesty k Pacifiku. Cílovou stanicí se stalo město Quevedo, které průvodce popisuje jako ošklivé průmyslové město plné čínských přistěhovalců, kterému je lépe se vyhnout. To ale předbíhám.
Během čtyřhodinové jízdy jsme zažili přerod krajiny z drsné vysokohorské na tropickou nížinu porostlou džunglí. Bezpočtem setpentin jsme sklesali o 3 900 m, oteplilo se nám o 20 °C, péřovky jsme vyměnili za krátký rukáv a sandály. Upravená políčka sieřanů vystřídala neprostupná vegetace. Po prudkých svazích se valily proudy vody. Místo pastvin jsou najednou podél cest plantáže bananovníků. Člověk to ani nestačí všechno pojímat, natož foťák nebo kamera, to je bez šance.
Pod horami jsme si dali pauzu v podobě oběda. Tradiční kuře jsme vyměnili za mořské plody. Vyzkoušeli jsme ceviche a cebolladu, což je cibulová polévka s rybou. Oboje byla vítaná změna.
Město Quevedo už pak bylo za humny. Moc krásy, věru, nepobralo, ale poznání takového obyčejného rušného ekvádorského města má svoje kouzlo. Taky jsme si tady spravili chuť s ubytováním. Za 60 ¢ máme vyvoněný pokoj s klimatizací v „evropském“ stylu.
Světoběh 
Napsat komentář