Ráno nezačalo úplně nejlépe. Nikdo z nás se pořádně nevyspal a Adince není dobře od žaludku, a tak musíme odložit plánovaný výlet do národního parku Cayambe-Coca na laguny a vodopády. Vstup do parku máme hned za branou hotelu.

Vyrážíme na vydatnou snídani formou švédských stolů, věc tady dosud nevídaná. Zaměstnanec hotelu nám otevírá dveře, v jídelně se to hemží personálem. Mluví se tu anglicky. Úplně jiný svět, než jsme při našem cestování zvyklí. Až do 11 pak odpočíváme na pokoji a snažíme se stabilizovat maroda.

Když se zadaří, jdeme využít volného vstupu do části hotelového komplexu zvané balneario, kde je bazénů mnohem víc, různě teplých i studených. Tam strávíme pěkné tři hodinky nicneděláním, jen přecházením z bazénu do bazénu. Občas do toho sprchne, ale to věru nevadí, když je člověk po krk ve čtyřicetistupňové vodě.

Když už jsme úplně uvaření, chce to změnu. Pouze ve dvou vyrážíme na předběžnou obhlídku národního parku, který máme za humny. Chce to ještě 20 minut vyjet po kamenité cestě o 300 výškových metrů nahoru, kde je konečné parkoviště pro návštěvníky. Dál už se nesmí. Jen s povolenkou příslušného ministerstva. Hlídají si tady ten kus nedotčené přírody přísně.

Po vystoupání se nám otevírají překrásné výhledy do údolí, kde se válejí mraky. Roste tady přehršel rostlin, ale zase úplně jiných druhů, než jsme viděli jinde v Ekvádoru. Tomuto vysokohorskému andskému porostu se říká páramo. Užíváme si klid, který tu panuje, a obklopení přírodou. Po pár minutách cesty do kopce nás vítá Cascada Milagrosa. Nadmořská výška je znát, po pár krocích dochází dech. V klidu se kocháme, fotíme a dronujeme.

Když přijde čas odjezdu, dostaneme velkou odměnu. Na několik minut z vulkánu Antisana, 5 753 m. n. m., sleze část mračné poklice, a my vidíme sněhovou pokrývku v nejvyšších partiích sopky. Magický okamžik. I když se vulkán neukázal v celé kráse, já jsem uspokojená. Úspěšný den završíme lehkou salátovou večeří a pivem.