Dnešní den jsme zahájili parádní snídaní v kempu Ripan. Nevěděli jsme, co si vybrat dřív, jestli uzeného lososa, palačinky s domácí marmeládou nebo organická vejce. Tak jsme si pro jistotu dali všechno.

Náš další plán vyjít na způlky vytěžený vrchol tyčící se nad Kirunou vzal zasvé po pár stech metrech. Vrstva propadajícího se sněhu na trase neodpovídala pohodové dopolední vycházce. Tak jsme radši pobalili věci a vyrazili o dům dál.

Naší další zastávkou na dvě noci je národní park Abisko, který leží ještě severněji než nejsevernější město Švédska Kiruna. Hodinová cesta se díky sbírání kešek protáhla a dorazili jsme akorát v obědovém čase. Krajina za okénkem se konečně začala trochu vlnit a kolem nás se vylouply tisícové zaoblené vrcholy.

Abisko je spíše taková turistická a lyžařská základna. Přijeli jsme v mezidobí mezi zimní a letní sezónou, což znamená, že polární záři jsme promeškali, turistické trasy jsou ještě zasněžené, ale na výlet se psím spřežením je už sněhu málo. A tak podobně.

Ale nevadí. U našeho oblíbeného bufetového oběda jsme probrali možnosti a rozhodli se dobýt norskou hranici, která se nachází půl hodiny od Abiska. „Smočili“ jsme nohy v Norsku a zas jeli zpět. Kousek odtamtud je oblíbené lyžařské středisko, kde jsme potkali nejvíc lidí za celou cestu. Nejvíc lidí tedy bylo v obchodě u regálu s váženými bonbony.

V tom samém obchodě jsme si udělali „fika“ neboli přestávku na kávu a skořicového šneka. Jelikož už skoro odbíjela třetí hodina, tj. čas našeho check-inu, jeli jsme si převzít pokoj v Abisko Guesthouse. Zbytek odpoledne jsme strávili tak nějak trapně neakčně, ale člověk musí někdy nabrat síly. V teple domova jsme se aspoň kochali výhledy z okna na komplet zamrzlé sedmé největší jezero Švédska.