Ráno nás probudilo bubnování lijáku, ale předpověď slibovala brzké vyčasení. Nehodili jsme tedy flintu do žita, vybavili se do deště a pospíchali na snídani.

Vydatně posilněni jsme sedli do našeho Opel Mokka a vyrazili na čtyřicetiminutovou cestu na náhorní plošinu v 1.100 m.n.m., která je domovem prastarých vavřínů, jejichž větve i kmeny jsou zkroucené do bizarních tvarů. Speciální atmosféru zde dokáže dotvořit mlha a z lesa Fanal se rázem stane poněkud strašidelné místo.👻 My si užili prvních pár okamžiků v mracích, ty se ale brzy roztrhaly, a tak jsme dostali možnost kochat se i okolními vrcholky hor.

Když jsme se dostatečně proběhli mezi kravinci, kterých tam bylo požehnaně, sjeli jsme serpentinami do pobřežního městečka Porto Moniz. Tam jsme zaskočili na oběd do sympatického snack baru Ilheu Mole, dali si grilované přilipky a „prato do dia“ a šli zkusit koupačku do Piscinas Naturais. Tyto betonem dotvořené bazénky zajišťují klidné koupání na jinak nepřístupném pobřeží. V listopadu jsme v koupání ani nedoufali, ale zadařilo se.🤗

V Porto Moniz jsme se zdrželi dobré tři hodiny, ale pak už sluníčko začalo zalézat za kopce a nastal čas přiblížit se zpět k ubytování. Cestou nás totiž čekaly ještě další dvě zastávky. První slibovala parádní výhledy na strmé pobřežní svahy a hlavně skalní útvary Ilhéus da Ribeira da Janela trčící z moře.

Druhou rychlou zastávkou byl vodopád Agua d’Alto smáčející svah hned vedle silnice. Rychlé foto a jede se dál. Zbytek cesty jsme obdivovali místní úzké silnice a trpělivost madeiřanů při řízení.