Dnes po snídani jsme vyrazili směrem na východ. A to úplně na ten nejzazší cíp ostrova, jehož měsíční krajinu v jinak zelené mase ostrova jsme obdivovali už z letadla. Věděli jsme, že jedeme na oblíbený turistický cíl, naštěstí jsme na místní poměry docela ranní ptáčata, takže se nám podařilo zaparkovat blízko vstupu na stezku a předběhnout aspoň některé davy.

Trasa vedla divokým vyprahlým skalnatým pobřežím, kde se za každým „rohem“ vynořovaly další a další dechberoucí výhledy na duhové vulkanické vyvřeliny kontrastující s tyrkysovým mořem. Příroda tu vyčarovala všemožné zátoky obklopené několikasetmetrovými útesy.

Nevýhodou trasy holou pustinou byla absence jakéhokoli stínu. Nějak jsme nečekali, že nás tu v listopadu čeká výheň o 27 °C (ve stínu). Po prvních 3 km jsme byli usmažení jako ta ryba, co jsme si dali později k obědu. Ocenili jsme oázu v podobě hospody, kde jsme nabrali sílu na cestu zpět. Už jsme věděli, do čeho jdeme, vracet jsme se museli stejnou cestou.

Celkem jsme nastoupali 500 výškových metrů a naklesali to samé. To je v naší nynější pupkaté konstelaci úctyhodný výkon. Výkon, který si zaslouží pořádný oběd. A co jiného si dát vedle přístavu než rybu. Vybrali jsme si rybu dne. Co to bylo nevíme, ale pěkně na nás mrkala očíčkem a cenila zoubky.

Po obědě jsme se chtěli už jen svalit na pláž k odpočinku, nicméně jsme si za ní museli dojet do vedlejšího městečka Machico, kde mají navezený saharský písek a pozvolný vstup. Mezitím Adinka usnula v autě a zatáhlo se, tak z koupání bylo spíš placatění se na břehu a stavení hradů z písku. Po celém dní jsme vyřízení, ale spokojení. Jen zítra jdeme někam do stínu, jsme zhodnotili.